Jelikož už jsi u nás jednu porfolio měl, tak tady napiš jen narozen, vystudoval...
a nějaké 3 – 4 věty, proč Nový Zéland?
…narozen 1972, vystudoval stavební průmyslovku a znalosti v oboru fotografie čerpal na Pražské Fotografické škole, odkud však „utekl“ ke studiu
do Austrálie
Novému Zélandu předcházely dvě cesty do drsnějších krajů. Potil jsem se v Kalahari, obával se jedovatých hadů, bránil se při ozbrojeném
přepadení a jedl v Africe příšerně smradlavé maso. Pak jsme se vydali s kamarádem na motorce do Sýrie a Jordánska, což taky nebyla procházka
růžovou zahradou. Cesty to samozřejmě byly fantastické, všechno jsem podstupoval s nadšením, ale když jsme se vraceli z vyprahlého Blízkého
východu přes jarní šťavnatě zelené Alpy, říkal jsem si, že je na čase vydat se do míst, kde je turista trochu víc hýčkán. Lepší varianta než
Nový Zéland snad ani neexistuje. Teď už se pochopitelně opět těším na nějaké to „strádání“.
Jednou jsi řekl, že fotit je práce na plný úvazek. Kolik času tě stálo focení na Novém Zélandu.
Co je na tom tak plnoúvazkově těžkého?
Těžké jsou jenom ty foťáky co s sebou tahám. Jinak nic. Když tě práce těší, není těžká. Výrazem „na plný úvazek“, jsem chtěl spíš vyjádřit
skutečnost, která se liší od představy, že fotograf je vlastně na takové permanentní dovolené. Určitě můžeš jet s partou na výlet, vzít si
fotoaparát a příležitostně něco „cvaknout“. Máš-li dobré oko, pravděpodobně z toho vypadne i pár slušných snímků, ale fotografické publikace,
ani kalendáře takhle nevznikají. Když máš za cíl, sestavit z dané cesty multimediální show, postavenou na obrazech, a obsahující až tisíc
fotografií, nedá se to jen tak ošidit. Víš mám takový zážitek z dětství. Moje maminka byla sólistka baletu a když se nás jednou za těžkého
„totáče“ ruštinářka ptala na povolání rodičů, zodpověděl jsem otázku. Pohrdavě odvětila: „To, že si někdo tancuje snad není práce.“ Jasně, její
piruety na jevišti vypadaly lehce, jako zábava, ale méně proletářsky smýšlející publikum cítilo, že je za nimi spousta dřiny. Novému Zélandu
jsem se zatím v součtu dvou cest věnoval osm měsíců. To by se mohlo zdát jako dostatek času. Ale záleží kam si nastavíš laťku. Pokud se podíváš
na fotografie nejlepších novozélandských fotografů, zjistíš, že to je jen zlomek času, který je potřeba na kvalitní zdokumentování tohoto
úžasného místa.
1Foťák za 100 000 korun není 10x dražší, než za 10 000,- Kč. V čem je tedy ona „drahota“ fototechniky?
To je, ale lišácká otázka. Skoro nevím, jak ji uchopit. Takže mám dva pohledy: Pokud nemáte ve fotografování profesionální ambice, což znamená,
že neplánujete pořízené fotografie prodávat, je pro vás fotoaparát za 100 000 k modelu za 10 000 více než 10x dražší. Zaplatíte totiž nejen
desetinásobek ceny, ale navíc ještě zbytečnou prémii v podobě váhy a velikosti zavazadla, které s sebou budete po cestách vláčet. Vzhledem k
jeho hodnotě se o něj budete také více strachovat a to vás připraví o jistý kus bezstarostné pohody a pravděpodobně i o nějaký ten zážitek.
Usoudíte, že s tak drahým foťákem, přeci nepolezete do jámy lvové, kterou může představovat třeba noční Johanesburg, nebo barevné ulice
newyorského Bronxu. S přibývající cenou/kvalitou faktory váha, velikost a opatrnost rapidně narůstají. Viděl jsem naprosto ohromující snímky z
Patagonie, pořízené kapesním kompaktem za pár tisícovek a zvládly i velkoplošnou projekci. V takovém případě není tedy nutné nechat se
zmasírovat reklamou a lépe bude ušetřené peníze věnovat do nějakého zajímavého výletu.
Na druhou stranu můžete ušetřených peněz také litovat. Pokud se stane, že pořídíte fotografie laciným fotoaparátem a budou tak zajímavé, že se
zalíbí třeba marketingovému řediteli banky. Ten vás požádá o vydání velkoformátového kalendáře a vám se v tu chvíli laciný přístroj pekelně
prodražil. Díky technickým, chcete-li datovým parametrům vašich fotek, nejste schopni objednávku zrealizovat. Prodejem těch fotografií, by se
přitom mohl cenový rozdíl vymazat. Takže je těžké odpovědět, kdy je technika příliš drahá a kdy příliš levná.
Dokázal bys ještě cestovat bez foťáku?
To bych si někdy moc přál. Říkám si, že by bylo krásné umět dobře psát cestopisy. Umět popsat krajinu lépe než to umí fotoaparát. Cestovat s
užkou za uchem a notesem v náprsní kapse od košile. Nebo jen tak se skicákem, kdybych uměl kreslit. Mohl bych pak být svobodnějším tulákem a
přesto se o své zážitky podělit. V těchto oborech mi však nebylo z hůry dáno, a tak musím svoji neznalost suplovat fotoaparátem. Ale možná teď
trochu přeháním. Je to samozřejmě krásný pocit, když si v osamění rozložíte stativ, vyberete kompozici, vše nastavíte a čekáte na mraky a stíny
v krajině či příboj na břehu oceánu. Asi bych to nevyměnil a bez foťáku necestoval.
Z obrázků v tomto čísle Travelfocusu je vidět, že jsi se na Zélandu fotograficky „vyřádil“.
Ale je něco, co jsi tam vyfotit nestihl?
Určitě! A dost mi to mrzí. Vlastně jsem nevyfotil to hlavní. To nejkrásnější co jsem si ze Zélandu přivezl. Tu neskutečnou pohodu se kterou
tam lidé umí žít. Mám deštné lesy, ledovce, sopky, útesy, delfíny, papoušky Kea. Surfaře, rybáře, tanečnice, pekaře i řezníka na „hovězí“
zabijačce. Ale nápad jak dostat na fotky a do připravovaného projektu ten jejich „novozélandský“ přístup ke každému okamžiku, jsem dostal
bohužel až po návratu. Inu nedá se nic dělat, hold se tam budu muset ještě vrátit.
Jsi typ, který si fotky předem připravuje, nebo se touláš krajinu a čekáš na náhodu,
na kompozici, která tě osloví a „udeří do očí“?
To je velice zajímavá otázka. Na té by se dalo postavit dlouhé vyprávění o fotografování. Ty dvě roviny totiž dokonale splývají. Připravovat
fotografie je nedílnou součástí seriózní práce. Pokud se nejedná o nahodilé cvakání, ke kterému bohužel rozmach digitálů v posledních letech
trochu svádí, je nezbytné dobré fotky připravovat. Nemyslím tím konkrétní scénu, ale takovou tu latentní přípravu k dobrému výsledku.
Fotografie už ve svém názvu napovídá, že jde o práci se světlem. A to se přeci neustále mění. Je jiné ráno v poledne a večer. Na podzim či v
létě uvidíš krajinu zcela jinak. V tropech pak musíš uvažovat o období dešťů nebo sucha, na pouštích je zas dobré, vyvarovat se písečným
bouřím. Nebo je naopak využít, což však pro změnu vyžaduje speciální přípravu techniky. Už asi chápeš kam mířím. Fotografování je dobré
vnímat v širokém kontextu a v tom se také připravovat. Konkrétní kompozice pak samozřejmě „udeří člověka do očí“ až na místě, ale když chceš
fotit žlutou alej s dlouhými stíny, musíš o té fotce přemýšlet ještě než si jdeš koupit letenku.
zpět
|
